Další cesta do Brna

8. června 2017 v 21:07 | Broskvička |  Deník
I když jsem se snažila ze všech sil, do postele jsem se včera dostala až v půl jedenácté. Vím, že slovíčko až vypadá směšně, ale budíka jsem měla na 2.40. Chtěli jsme vyjet v půl čtvrté, protože člověk nikdy neví, co se může na silnici přihodit, tak jsme chtěli mít trochu rezervu. Dceři začínali zkoušky v půl deváté a ona tam chtěla být v osm.

Převalovala jsem se v posteli, nemohla jsem zabrat. Ještě těsně před dvanáctou jsem koukala na hodiny.
Pak jsem cítila, jak se propadám do spánku. Dokonce se mi začínalo něco zdát.
Vzbudila jsem se. ´Musím na záchod,´říkala jsem si a posadila se v posteli.
Bylo půl jedné.
Vrátila jsem se, lehla si a zase jsem se převalovala. Byly asi tři minuty před jednou, když jsem se podívala na budíka a pak jsem rychle usnula.
Začalo mi hrát rádio.
Vyběhla jsem z postele a říkala si, že to jsem toho fakt moc nenaspala. Ale necítila jsem to. Byla jsem nabitá energíí.
Zvířátka nesla naše brzké stávání nelibě.
Sebrala jsem klukům pelíšek a uplatila je papíry, které si šli ustlat do domečku.
Jídlo jsem jim dala, protože na oběd tu nebudeme, ale nejvíc naštvaně se tvářla Míša. Nechápala, co tu pobíháme, když je venku ještě tma a proč jí nabízím ranní mňamku. Vše, co jsem jí nabídla, zahodila.
Pak se rozeběhla k mřížím, chtěla si hrát.
Pohladila jsem ji po zádech, vysvětlila, že jedeme pryč a když jsem jí tam naservírovala jídlo, odnesla jsem ji i kluky k dceři do pokoje.
Přeci jenom, ať den stráví na svých obvyklých místech.
Muž šel do garáže pro auto a přesně v půl čtvrté jsme odjížděli od baráku.
Dcera se sice pořád chlubí, že jí brzké vstávání nedělá problémy, ale jak sama prohlásila, už je ale problém vydržet nespat.
Za chvíli usnula.
Rádio hrálo a já jsem si v duchu říkala, že je fajn, že se mi nechce spát. Ujeli jsme asi deset kilometrů, když jsem začínala cítit, jak mě přemáhá spánek.
Statečně jsem bojovala.
Dcera se mi ještě včera smála, že mám starosti, jak to uděláme s jídlem, protože já určitě ve tři snídat nebudu a v podstatě mi naznačila, že moje starosti by chtěla mít.
Jenže ještě než jsme vyšly z bytu, abychom venku počkali na příjezd našeho kočáru, zakousla se do nektarinky, kterou vyhodila, že je moc kyselá a skučela, že má hlad.
Muž snědl cestou do garáže rohlík s paštikou.
No, hlavně, že já jsem ta, co kvůli jídlu plaší.
V půl páté jsme přijeli k pumpě, kde jsme si odskočili a zároveň koupili kávu a dceři láhev s vodou a já s dcerou bagetu, kterou jsme jedly hned na místě.
Cesta byla bezproblémová. Jenom jsme měli zvláštní pocit, že až do sedmé hodiny jsme potkávali jen samé kamiony.
Když jsme stavěli na poslední pumpě před sjezdem do Brna, bylo 6.45.
Sluníčko krásně svítilo, ale neustálý hluk z dálnice byl dost nesnesitelný.
Přesto jsme na odpočívadle stáli a muž tam chtěl strávit nějakou chvíli, protože bychom u fakulty byli příliš brzy.
Nakonec jsme dceru vysadili už v půl osmé a ona říkala, že si našla, kde tam je Mekáč, že si dojde pro jídlo.
Měla sice nějaké oplatky z domova, dojedla bagetu, ale pořád měla pocit hladu.

Vlastně jsme měli z pekla štěstí. Když jsme si na odpočívadle sedali do auta, tak v rádiu hlásili nějakou bouračku a zdržení asi dvacet minut. Bylo to kousek od nás.
Kdybychom jeli jen o pár minut později, tak bychom mohli stát v koloně a přijeli bychom pozdě.

Domluvili jsme se, že až skončí, tak zase zavolá jako vždycky mužovi, protože já mobil z kabelky neslyším ( i když ho mám na plný pecky ) a rozjeli jsme se směrem k obchoďáku, ve kterém jsme trávili čas, když tam dcera byla na dni otevřených dveří.
Přijeli jsme na prázdné parkoviště. Bylo něco před osmou a zaměstnanci teprve přicházeli.
Já jsem si dala sedačku do pohodlnější polohy a zavřela jsem oči.
Muž se nudil, tak šel dvakrát do košíku s nějakým odpadem, aby mu čekání rychleji uteklo.
V půl deváté jsme se vypravili do obchoďáku.
Jéje, zjistili jsme, že sice Albert je otevřený už od sedmi, ale ostatní obchody otvírají až v deset!
Co budeme dělat ?
Dovnitř jsme se dostali, tak jsme pomalým krokem kráčeli po chodbě nazvané Boulvard Olympia a hledali záchody.

Když jsme měli za sebou tuto činnost, vydali jsme se na prohlídku chodbou.
LEVNÉ KNIHY !!!
Jásala jsem. Navíc tam otvírali už v devět.
Muž ví, že už zase nemám co číst, tak souhlasil, že se tam můžu podívat.
Prozatím jsme si sedli na pohodlný otoman a za chvíli se nám začaly klížit oči.
Museli jsme vstát a jít se projít.
Došli jsme ke směnárně.
" Aha, tady se mění český peníze za moravský," zažertoval muž a okamžitě po něm hodil zlým okem pán procházející kolem.

Padla devátá a železná roleta v knihách už vyjížděla.
Vešli jsme dovnitř a já okamžitě zamířila ke knihám s nápisem romány. První mi do oka padla knížka, která, jak jsem později zjistila je novým pokračováním Zbožňuju Vánoce. Tentokrát se jmenuje Zbožňuju Londýn. Tu jsem si vzala okamžitě.
První se mi líbila, tak doufám, že se mi bude líbit i ta další.
Pak jsem si našla další dvě.
Když jsme vyšli z krámu a já si nesla v náručí svůj poklad, zeptal se mě muž:" Kam ty knížky chceš pořád dávat?"
U nás totiž, když otevřete nějakou skříň, vždycky narazíte na spoustu knížek.
" Neboj, já je mám u kabelek a oblečení. A kdyby se už nevešly, tak se zbavím nějakého oblečení, protože tohle je mi bližší," smála jsem se od ucha k uchu.
Cítila jsem se fakt dobře.

Pomalu se začínaly otvírat stánky a kavárny.
Došli jsme ke stánku se zmrzilnou.
" Kopeček za dvacku, to není tak hrozný" mlsně konstatoval muž.
" No, to jde, u nás je to dražší," odpověděla jsem a chtěla jít pryč, protože muž většinou o zmzlinu do kornoutu nestojí, tak jsem se sama nechtěla trápit pohledem na tu mňamku.
" Nedáme si?" slyšela jsem najednou.
" Dáme," a zase se mi na obličeji objevil blažený výraz.
Nemohla jsem si pomoct.
Dala jsem si kopeček straccitelly a kopeček jogurtové. Muž si místo jogurtové dal čokoládovou.
Chodili jsme se zmrzlinou, usmívali se a muž mi navíc nesl knížky, abych si mohla vychutat tu dobrotu.
" No a až otevřou, tak si v KIKA koupíme to prostírání," dodala jsem a lízla si.
" Jenom doufám, že dřív nezavolá XY, že už skončila," zasmála jsem se.
Prochodili jsme to tam křížem krážem a už bylo deset.
Vešli jsme do KIKA.
Začali jsme hledat, kde mají kuchyňské potřeby, protože tam to určitě budou mít.
Rozdělili jsme se, ale já šla správným směrem.
Ve chvíli, kdy jsem se blížila ke správnému místu, přiklusal muž.
" Právě mi volala, že už je hotová," a smál se.
" To je přesný, to jsem tušila. Tak žádný jiný krámy holt neuvidíme. A řek´s jí, kde teď jsme a že musí chvíli počkat?"
" Jo, řek´, to přežije," dodal a já našla co jsem hledala.
Vybrala jsem pěkné šedivé prostírání, které na stole vypadá fakt pěkně a hnali jsme se k pokladně.

Vyšli jsme ven a muž se hnal na rozlehlé parkoviště.
Protože já si nikdy nepamatuju, kde parkujeme, šla jsem poslušně za ním.
Najednou se zarazil v chůzi.
" Aha, to není naše auto," a ukázal na jiné bílé.
Oba jsme chvíli stáli a bezradně se rozhlíželi, kde parkujeme.
Našli jsme ho. Stálo osamocené v celé řadě a čekalo na nás.
Přišli jsme k němu, omluvili se ( jo, jsme takový ), že jsme si ho spletli s jiným, dala jsem do kufru věci a už jsme jeli.
" Doufám, že jsme neodbočili blbě," zaznělo od volantu.
" Jo, jedeme jinam," dodal v zápětí.
A tak jsme jeli někam, kde bychom se mohli otočit a jet na správnou silnici.
Dojeli jsme k OBI, tam jsme profrčeli parkoviště a už jsme se vraceli.
Vyjeli jsme z Brna, pak jsme zase do něj jinudy vjeli, správně jsme odbočili, ale protože muž si pamatoval z minula cestu, tak jsme jeli k fakultě jako kdybychom cestu absolvovali denně.
" My jedeme blbě," ozval se najednou.
" Jedeme tam, co jsme byli posledně, ale tam přijímačky přeci neměla, vysazovali jsme jí jinde," dodal a začal přemýšlet, kde bude nejlepší odbočit, abychom se dostali na správnou silnici.
Nakonec to dopadlo tak, že dcera na nás zbytečně čekala skoro třičtvrtě hodiny.
Když nasedla, tak nám řekla, že lidi tam nad tím spílali, jak je to těžký, ale vůbec to těžký nebylo.
Říkala, že si připadala jako na nějakém testu na gymplu a ne na přijímačkách na vejšku.
Přijímačky v Praze se jí zdály o 100% těžší.
A tam se dostala do druhého kola, které je hned další pondělí.

Chtěli jsme si zajet na oběd do Globusu, jenže bylo teprve jedenáct. Tak jsme se rozhodli, že pojedeme pryč a najíme se až v Letňanech.
Dcera říkala, že sice hlad nemá, ale v Mekáči nebyla, protože se bála, že zabloudí a nestihne to.
Prý jim nakonec řekli, že ti vzdálenější mohli klidně přijet později, protože další zkoušky začínaly v půl jedenácté. Stačí, že dorazí. Je jedno v kolik.
No, to ale na té pozvánce nepsali. Tam byl přímo čas, kdy se tam má dcera dostavit.

Všichni jsme byli unavení, ale dcera se připoutala a už to vychytala tak, že si i v pásu lehne a spí.
Muž se snažil mluvit, ale mě pořád padala hlava.
Nejhorší bylo, že ve chvíli, kdy mi nějak bimbla hlava, byla jsem okamžitě vzhůru. Podle hodin moje spaní trvalo vždy jen minutu.
Také mě budilo, když muž přidal, aby někoho předjel a já se celá zarazila do sedačky.
Bylo to hrozné.
Smál se mi, že tam po chvilkách visím na pásu, hlava se mi bimbá a jsem maskovaná velkými černými brýlemi.
Myslím, že jsem moc maskovaná nebyla. Musela jsem vypadat dost podivně.
Konečně jsme byli v Letňanech.
Dali jsme si oběd, já si vzala své léky včetně na bolest a za chvíli jsem se cítila fit.
Za zbytek cesty jsem už neusínala.
Ještě se muž cestou smál, že jsme se jeli spolu do Brna vyčůrat do obchoďáku. A to hned dvakrát.
Jasně, abychom toho pořádně využili, když už jsme nestihli projít si krámy.

Podařilo se nám obě cesty projet bez kolon.
Ty jsme zažili až tady u nás, protože se pracuje na silnicí.

Přišly jsme s dcerou domů a naše zvířátka nás přivítala.
Míša vyšla z domečku a kluci se tvářili, jako bychom je zradili. Takový divný den jsme jim přichystali!
Tak jsem jsem všem třem dala malý úplatek, aby se na nás nezlobili a šla jsem si lehnout.
Chvíli jsem si četla, protože jsme měli ves chránce Květy a čekala jsem na muže.
Musím ho ocenit. Najel za jeden den přes 600km. Bála jsem se, aby neusínal jako já a pak to někam nenapral.
Jasně, že měl poznámku, že máme v rodině dva řidiče, aby se mohli střídat, ale sám viděl, že já bych to fakt nedala.
No, možná kdyby začal usínat, tak by mě to probralo, nevím.

Dal auto do garáže a stavěl se u rodičů.
Tchán měl poznámku, že co tam prý dělá, že dneska tchýně nepekla. A strašně se divil, když se dozvěděl, že jim přišel říct, že jsme už z Brna zpátky a jsme v pořádku.
Měl za to, že tam jedeme zítra.

Lehl si, já mu předala časopis, ve kterém už podle poslední několikaleté tradice je kulový ( a stejně je furt odebíráme ), zavrtala jsem se pod deku a usnula.
Najednou mě vzbudilo, jak muž otvíral dveře na balkon.
" Ježíš, ty -si bezohlednej," naštvaně jsem se vzbudila.
" Ty už nespíš, tak mě musíš vzbudit taky."
" Jestli chceš vidět Ulici, tak vstávej a promiň, že tě na to budím," dodal sarkasticky.
" To už je tolik?"
" Omluva se přijímá," dodala jsem s úsměvem a on po mně hodil časopis.

Dcera seděla u počítače a sledovala seriál. Prý spala hodinu.

Udělali jsme si kafe, večeři a zasedli k televizi. Přiznávám, že tohle je seriál, pro který mám slabost od začátku. Na jiný v televizi nekoukám.
A tak jsme završili celodenní výlet nealko pivem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama