Poslední část přijímaček

12. června 2017 v 20:52 | Broskvička |  Deník
Protože jsme za celou dobu co vozíme dceru na školy měli zřejmě štěstí na silnicích, měla jsem budík na půl šestou, protože měla být v Praze v půl deváté. Tedy, abych byla přesná. Já díky tomu, že se ještě musím postarat o zvířata, ještěže nemáme krávu, kterou bych musela před odjezdem podojit, vstávám tak o dvacet minut dřív, než je jinak nutné.

Vyjet jsme chtěli kolem půl sedmé. Pokaždé jsme se do hodiny a půl dostali na místo.
Proto možná s tímto optimistickým výhledem muž po snídani, kdy já jsem ještě myla nádobí ( moje úchylka, protože se nechci vracet do špinavého bytu, kde musím okamžitě začít makat, mezitím co ostatní, uondaní z cestování, začnou lenošit), si lehl do postele s mobilem v ruce a začal sjíždět internet.
Bylo asi pět minut před půl sedmou, my s dcerou jsme už pobíhaly naprosto oblečené, se zvedl a šel se převléknout.
Za chvíli bouchly dveře a my jen zíraly, protože nás pozapomněl informovat, jestli máme jít za ním do garáže, nebo pro nás přijede.
A tak jsme se rozloučily s našimi zvířátky, přičemž Míša se tvrdě dožadovala svého ranního hraní a visela za jednu packu nad domečkem a já musela ještě strčit ruku do její klece, abych ji něžně sundala, ona se mi nadšeně spustila do dlaně a myslela, že má vyhráno.
Já ji ale položila se slovy, že odjíždíme. Dívala se nechápavě za mnou a doufala, že její kroucení mě přiměje se vrátit.

Přišly jsme před barák, kde na schodech nějaký roznašeč letáků nechal celou kupu letáků a místního deníku jen tak povalovat.
Postávaly jsme tam, pozorovaly lidi, kteří vycházeli, aby šli do práce a dcera najednou nervózně podotkla, že možná na nás čeká u garáže.
Nebylo by to poprvé.
Chvíli jsem šmátrala v kabelce, než jsem našla mobil.
Ještě dřív, než jsem ho odemkla, přijíždělo naše auto.
Bylo 6.45, když jsme se usazené a přikurtované mohly vydat do víru velkoměsta.
Ale už u Ruzyně to začalo.
Jeli jsme krokem.
" V kolik tam má bejt?" zeptal se mě muž.
" V půl devátý," odpověděla jsem a nervózně mrkla na hodiny na palubce.
Bylo půl osmé.
" No, to bude jen tak tak, nebo bude muset dojet metrem," zabručel a oba jsme pocítili lehkou nervozitu.
U mě se to projevovalo tak, že jsem měla ruce sepnuté a drtila si prsty na obou rukou.
Dcera měla v uších sluchátka a poslouchala se zavřenýma očima.
Sice byla lehce pobledlá, ale spíš nervozitou, jestli to dá, než aby vnímala, že to možná nestíháme.
A krokem jsme jeli i dál.
Jen jsme vjeli do Prahy, vymetli jsme každou červenou.
V rádiu nás upozornili, že je osm hodin.
Podívali jsme se na sebe.
Nevím, jak jsem vypadala já, ale muž byl bledý, vzteklý a začal dost nadávat.
K fakultě jsme dojeli pět minut před půl devátou.
Když dcera vystoupila, oba jsme se uvolnili a já to okomentovala nahlas.
" Uf, konečně se můžu uklidnit, stihli jsme to. Ale měla jsem nervy!" Dodala jsem zcela zbytečně.
" Já taky," odpověděl a dodal: " Do ....?"
" Jasně," odpověděla jsem a upravila si sedačku trochu pohodlněji.
Směrem na chalupu bylo volno. Tunely jsme projeli v pohodě a když jsme tam dorazili, už tam nikdo nebyl. Bráchové měli dovču jen týden.

Muž se usadil na lavičku a myslel, že tam přečká celou dobu, co budeme čekat na dceřino zavolání.
Ona totiž předtím psala, že podle rozpisu přijde na řadu v deset, ale pak všichni musejí čekat na to, aby každému zvlášť sdělili, kolik získali bodů.

Já jsem měla v úmyslu umýt auto. Jen vodou, prosím, nevyvozujte žádné špatné závěry.
A hlavně, maska byla potřeba zbavit stop po zavražděných mouchách a jiné havěti.
Muž to sice ode mě věděl dopředu, ale doufal, že mě ten bláhový nápad pustí.
Když se ale neochotně zvedl z lavičky, aby dal do kyblíku vodu, pořád doufal, že nenajdu houbu.
Našla jsem ji docela rychle. Protože znám uvažování svých sourozenců, bylo mi jasné, kam tyhle věci po rekonstrukci sociálního zařízení mohli dát.
Muž namočil houbu, nanesl vodu na střechu, udělal po ní pár matlavých pohybů, totéž zopakoval na čelním skle a kapotě a pak vzal " odmušovač " a postříkal fleky.
Moc to nešlo dolů.
Tak jsem to vzala do ruky já. Ale protože on byl přesvědčený, že to musí udělat on, sebral mi houbu a zase to začal šmrdlat.
Převzala jsem iniciativu jinde.
Začala jsem vyndavat koberečky s tím, že je umyju a vyluxuju auto.
Měl pocit, že má nárok se mi vysmívat, protože určitě nevím, jak je umýt.
Jasně, auto v rodině měli vždycky jen oni, že.
Udělala jsem to jako se to u nás dělá co pamatuju.
Přinesla jsem si košťátko, namáčela jsem ho a tím myla každý kobereček. Poté jsem čistý přehodila přes vrata, aby okapal.
To už seděl na lavičce.
" No počkej, a co zbytek auta?" zeptala jsem se a ukazovala jsem směrem, kde stálo.
" Zbytek necháme projet myčkou," odpověděl a tvářil se, jako že howk, domluvil jsem.
" To si děláš srandu, to vodvedeš jenom polovičatou práci?" nechtěla jsem věřit vlastním uším a doufala, že dělá hloupé vtipy.
Nedělal.
Tak jsem přinesla lux. Náš starý dobrý funkční lux ze třicátých let dvacátého století.
Jo, máme tam i mladší, ale tenhle pořád funguje a všichni s ním hrdě pracujeme.
Muž došel pro prodlužovačku, aby se mohl zapojit a vzal mi ho, aby vysál auto.
Protože mi sebral mou práci, vzala jsem sprej na palubku a šla ji umýt. Otevřela jsem dveře od spolujezdce a zjistila, že kamínky a všelijaký jiný bordel je v prostředku a muž si luxuje vzadu.
Normálně se na to vybod´. Tam toiž sedávám já.
Nepočítal, že se tam podívám. Jenže já si v tu chvíli myslela, že jenom prostě začal zadní stranou.
Tak jsem šla na řidičovo místo, abych začala tam. Když jsem otvírala dveře u spolujezdce, muž na mě začal řvát, že jsem to tam znova zasvinila. Kdyby nevěděl, že tam nedošel, nemohl by to z toho úhlu, kde byl, vidět.
Samozřejmě, že jsem si to nenechala líbit. Opět jsem připomněla jeho polovičatou práci a on to tam vztekle vyluxoval a pořád tvrdil, že jsem ten svinčít nanesla teď.
Šla jsem vrátit již suché koberečky.
Dala jsem je dozadu a v tom vidím, jak bere do ruky sprej na palubku a začíná to tam čistit.
" To už jsem udělala, " řekla jsem v domnění, že si toho před tím nevšiml.
" To je udělaný blbě," a začal víc tlačit na hadr.
" Aha, a víš že se nedivím, že ti šéf furt nadává? Svojí práci odvádíš napůl, ale po ostatních všechno opravuješ. Fakt skvělý."
Došla jsem pro poslední kobereček a hodila mu ho se slovy:" Dej ho tam ty, já bych to udělala blbě."
A odešla jsem.
Vzala jsem si z tašky bagetu, výtisk našeho zpravodaje, pro který jsem se ohnula, když ležel na schodech a sedla si s tím na lavičku.
Když měl muž opravenou práci po mně, přišel si také sednout.
Jenže za chvíli se zvedl a odešel si sednout na gauč, aby si pustil televizi.
Za nějakou dobu bylo ticho.
Vešla jsem za ním a zjistila, že sjíždí mobil. Bylo mi to divné, protože internet v mobilu nemá a vzápětí se mi dostalo vysvětlení, že zřejmě vesnice už dospěla do stádia, kdy má volnou wifinu, jako vejdlejší vesnice, a tak byl na netu.
Tak jsem se připojila také.
Jenže v té části pokoje nefungoval. Musela jsem hledat místečko.
Našla jsem, hned jsem si na instagram dala fotku kytek a chtěla se podívat na zprávy.
Jenže muž se pokoušel dovolat dceři a nadával, že má asi vypnutý zvuk, tak mu to spadlo po chvilce do schránky.
Ještě ho ani neodložil a dcera volala, že už je hotová a můžeme přijet.

Když jsme tam přifrčeli ( měli jsme štěstí, že nikde nebyla zácpa), dcera na svém obvyklém místě nestála.
Protože se tam nesmí nikde parkovat, chtěli jsme fakultu objet s tím, že ji snad objevíme. Jeli jsme pomalu a najednou se ozvalo bušení do auta.
Dcera stála úplně jinde, všude bylo spousta holek jejího věku, tak jsme ji přehlédli.
Docela jsme pobavili větší hlouček slečen, které se dívali, jak letí a mlátí nám do auta.

Když nastoupila, tak prohlásila, že sice má body na přijetí, ale dost lidí víc. Ale když ji nepřijmou, tak je rozhodnutá podat odvolání a třeba to vyjde.
Divila se, že jich do druhého kola pozvali málo.
V prvním jich bylo čtyři sta a ve druhém asi padesát.
Tak uvidíme.

Odtud jsme jeli do Globusu, abychom se najedli.
Pak jsme jeli nějakou cestou, která mi vůbec nebyla ani trochu povědomá. A přesto jsme jeli směrem domů.
Ještěže muž po mně nechtěl, abych ho vystřídala, protože asi bychom ještě nebyli doma.

Když jsme přijeli, zkoušela dcera kamarády, jestli s ní nepůjdou ven, ale nikdo nechtěl. Jedna z kamarádek řekla, že ani náhodou, protože byla dneska na přijímačkách. Když jí dcera odpověděla, že ona také, měla jinou výmluvu.
Zkrátka, nesehnala nikoho.
Ale je fakt, že jedna holka se mi nelíbí.
My jsme ji minulé pondělí vezli z Prahy, kde byla na zkoušce ( chodí do druháku na vejšku ) a mně se docela zamlouvala. Jenže v sobotu šly s dcerou na muzejní noc ( my také a potkali jsme se tam ) a dcera se vrátila o půlnoci a opilá.
Kamarádka vypadá na dvanáct, musí ukazovat občanku, že je plnoletá, ale chlastá jak padesátiletý alkoholik.
A protože dcera ji přece nezklame, tak se přidala.
No, v neděli jsem s ní měla dost dlouhé povídání. Snad si z toho něco vzala, i když jsem se během toho sama rozbrečela. Bylo to pro mě psychicky vyčerpávající a došlo mi, že s dcerou skončil ten báječný vztah, který jsme dosud měly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Aktuální články

Reklama